Pelmel

Jak jsem měnila kolo.

 Bylo časné dopoledne podmračeného podzimního dne. Jako vždy, zas jedu do práce, na jednu malou poštu na kraji Českého ráje, na poslední chvíli. Již téměř po paměti se motám úzkými uličkami lemovanými starými chalupami po kostkami dlážděné silnici nedávno nově olemované žulovými obrubníky. Cítím, že jsem pravým předním kolem do jednoho z nich drcla, jako už nejednou před tím. Vzápětí mi je ale jasné, že pravé přední kolo drncá po kostkách jen po ráfku. Zakleji, zastavím, vyběhnu z auta, abych své podezření pohledem na prázdnou pneumatiku potvrdila. Je mi jasné, že dnes poštu včas neotevřu a dědouškové a babičky budou lomcovat mřížemi v naději, že jsem je zapomněla otevřít. Volám šéfové, ta jen suše konstatuje, že změnu dnešní otevírací doby v systému posune a informaci předá i depu.

 Nu což, jdu na věc. Otevřu kufr auta, Jajku, která mne věrně doprovází i do práce, přemluvím, aby se vyjímečně přesunula na zadní sedačky (není jí jasné, proč stavíme už tady a ne jako vždy ve známém čůracím lesíku). Nadzvednu dekl kufru, abych se dostala na hever, klíč na matice i samotné náhradní kolo. Přitom zjišťuji, že nějaký vtipálek zapomněl na cokoli, co by víko při vyndavání všeho potřebného drželo v nadzvednuté poloze. Kolem jde skupinka náctiletých, požádám je o pomoc s přidržením víka, načež jeden z nich zvednuvše oči od mobilu utrousí: „se nesmíme bavit s cizími lidmi“ a pokračují dál stejným tempem. Víko tedy nekomfortně držím hlavou a snažím se povolit matici, již je náhradní kolo v kufru připevněno. Potvora, nejde to. Někde tu přece musím mít kombinačky! Při marném hledání si vzpomenu, že jsem je před cca měsícem použila na poště k otevření zašprajclých dvířek prastaré skříně a místo zpět do auta je hodila do šuplíku stolu. Bože, jak by se mi teď hodily! Pustím dekl kufru z temene hlavy a běžím k nedalekému řeznictví, kde jsem pravidelným odběratelem kostí a dršek pro Jajku. Prodavačka na moji žádost o zapůjčení kleští odběhne dozadu, načež se vynoří obrovský chlap s kombinačkami. Vysvětlím mu situaci a poprosím jej o pomoc s povolením matice. Chlapisko jen zaburácí: „paninko, já bourám, nemůžu se ušpinit“ a odkvačí zpět „bourat“. No nic aspoň mám kleště. Spěšně se vracím k autu, u nějž asi padesátník klepe na okénko na Jajku, jak mají někteří truhlíci ve zvyku činit rybičkám v akváriu. Pozdravím a řeknu mu, že je živá, že klepat na okno netřeba a zeptám se jej, zda by byl tak laskav a pomohl mi povolit matici rezervy. Zjevně se lekne a ohlédne se směrem k řeznictví: „To nejde, stará by mi dala, kdyby mě viděla s cizí ženskou“. A spěšně odejde čekat před dveře, z nichž jsem zrovna vyšla. Drže hlavou víko dna kufru, po chvíli se mi kombinačkami povede povolit matici a vytáhnout z kufru auta rezervu. Hurá, je nafouknutá. Popadnu klíč na matice kol. Na štěstí jsem si pořídila s teleskopickou rukojetí a nedávno dokoupila i správný ořech. U minulého auta byl potřeba menší. Za pomoci celé skákající váhy své maličkosti se mi povede povolit matice. Na řadu jde hever. Stylem hokus pokus zjistím jak a na kterou stranu se tou prapodivně zakroucenou miniaturní kličkou kroutí, najdu na prahu auta pokud možno nejmíň zrezlé a zároveň zesílené místo, nasadím hever a zvedám. Najednou šupa, auto poskočilo a sjelo z heveru. Trubko jedna trubkovitá!!! jen jsi zatáhla ručku, ale nepodložila kola! Hledám v okolí vhodný kámen či cokoli vhodného, klín sebou nevozím. Ha, uvolněná dlažební kostka! Strčím ji pod druhé přední kolo a dokopnu nadoraz.  

 Tak teda znova. Vyšroubuji závit heveru, znovu nasadím a točím kličkou, až se kolo konečně uvolní natolik, aby šlo sundat. Odšroubuji matice, srovnám všech pět na hromádku vedle auta. Sundám prázdné kolo a jdu pro rezervu. Mimoděk zaslechnu dětské výkřiky, je hele pejsek! Kolem prochází asi desítka dětí mateřinky s učitelkami a za nimi, na okraji chodníku sedí Jajka. Zděsím se. Vůbec jsem si nevšimla, že vyskočila z auta. Doběhnu pro ni, do auta se jí ale nechce. Uplatím ji mňamkami a zavřu zpět do auta. Konečně se dostávám k nasazení rezervy. Po chvíli vrtění kolem v místě, kde by mělo držet na půlcentimetrovém prolisu nápravy, za současného podpírání kolenem se mi povede jej dostat do správné pozice, aby šly nasadit matice. Sáhnu za sebe do místa, kam jsem je narovnala. Šátrám zbytečně, matice jsou fuč! Co teď! Přece nejsem tak pitomá, abych si nepamatovala, kam jsem je dala! Tu zaslechnu učitelku kolem prošlé mateřinky: „ukaž, co to máš? Fuj, kdes to vzala, Maruško?“ Docvakne mi to. Doběhnu školku a učitelku požádám o vrácení matic kol. Zatímco jsem Jajku přemlouvala k nastoupení do auta, kolem procházejícím dětem se zalíbily na zemi ležící prapodivné věci. Po pár minutách za breku dětí, které přišly o zajímavou hračku, se podaří dostat z kapsy Pepíčka i tu poslední, pátou matici. Tak opět nasadit kolo, zašroubovat, spustit auto z heveru, dotáhnout matice, vše naházet do kufru auta. Nasednu za volant, ohlédnu se, bezva, Jajka je tu. Do práce jsem dorazila se 40minutovým zpožděním. Při odemykání dvou zámků mříží a dalších dvou od dveří pošty vysvětluji netrpělivým zákazníkům důvod zdržení. „Jo tak proto jste jak kominík“ se smíchem prohodí jeden ze stálých klientů. Po celou dobu jsem si ani nevšimla, jak jsem se při měnění kola stačila zmazat. Omluvím se všem za zpoždění a požádám o strpení, abych se umyla. „Jen se pořádně vydrbejte, ať nám ty penízky nezmažete“ zašpásuje důchodu nedočkavý dědula.

 Tento pracovní den utekl rychle. Sotva jsem stačila otevřít interní systém v počítači, z trezoru vyndat peníze a losy, odbavit zákazníky, přebrat a vypravit vše od řidiče z depa, byl konec otevírací doby a čas přepočítat peníze, uzavřít systém a uschovat peníze a losy zpět do trezoru. Jak by taky ne, když jsem téměř třetinu otvíracího času pošty měnila kolo.   

 Další den jsem odvezla prázdné kolo do pneuservisu. Oprava mne nestála nic, nebylo píchlé, stačilo je jen dofoukat. Prý jsem tento měsíc již třetí, komu se povedlo drcnutím do nového obrubníku vypustit kolo. Předcházejících dvacet let se s takovým defektem nesetkali.

 Následující měsíc jsem k nastoupení do auta musela Jajku přemlouvat a uplácet mňamkami. Bála se, zda auto zas nesjede z heveru.